Úvodník

    PRVNÍ KROK

Zamyšlení k rozpravě o dřívějším odchodu do důchodu pracovníků v přímé obslužné péči

Mám před sebou text petice adresované Ministerstvu práce a sociálních věcí a dalším orgánům, která žádá dřívější odchod pracovníků v přímé obslužné péči do důchodu. (Text petice, odpověď pana ministra Mariana Jurečky a další informace zde.)

Je to už deset let, kdy jsem vedl Odbornou komisi pro důchodovou reformu. Jedním z mnoha problémů, kterým jsme se věnovali, bylo i nalezení způsobu, jakým vzít při stanovení důchodového věku do úvahy náročnost vykonávaného zaměstnání a také zdravotní rizika s tím spojená. Hledali jsme způsob, jak propojit kritérium náročnosti práce samotné na jedné straně a možných zdravotních rizik jejího vykonávání na straně druhé.  Můžete například pracovat v laboratoři bez většího fyzického a psychického zatížení, a přesto se vystavujete značnému zdravotnímu riziku z důvodu kontaminace nebezpečnými látkami, zářením apod., a zdravotní poškození se může projevit až po desetiletích. A druhý problém, na který jsme narazili, vyvstal s neúplnou evidencí obou typů těchto zátěží u zaměstnavatelů.

Polistopadové politické reprezentace v zákoně zkrátily věk odchodu do důchodu zatím pouze horníkům. Tam je kombinace fyzické a psychické zátěže s prací ve zdraví ohrožujících podmínkách nezpochybnitelná. Dál jsme se od té doby nedostali.

Řekl bych, že práce pracovníků (většinou tedy pracovnic) v přímé obslužné péči je jak fyzicky a psychicky náročná, tak vykazuje i znaky práce ve zdraví ohrožujícím prostředí. V tom vidím její podobnost s prací horníků. Proto se s obsahem petice bez váhání ztotožňuji.

Také odpověď pana ministra vnímám pozitivně v tom smyslu, že se konečně obě ministerstva – MPSV a ministerstvo zdravotnictví – zdá se rozhýbaly a směřují k prvnímu faktickému kroku v právní úpravě této problematiky.

Je to ovšem jen první krok. Proč? Poněvadž se soustřeďuje na kategorii zdravotních rizik a bere jen částečně do úvahy pracovní zátěž, která organismus nadměrně opotřebovává, tedy ono druhé kritérium. A navíc, jak se říká, ďábel se skrývá v detailech. Je spravedlivé, že namáhavá a zdraví ohrožující práce před rokem 2015 nebude brána v potaz? Rozhodovaly hygienické stanice při zařazování pracovníků do třetí a čtvrté kategorie jednotně? Kolik zaměstnavatelů vedlo v posledním desetiletí řádnou evidenci o počtu odpracovaných směn u svých zaměstnanců v rizikovém zaměstnání? Pokud žadatelé o předčasný důchod ve své pracovní kariéře vystřídali několik zaměstnavatelů, vyjdou jim po letech v následné evidenci jejich pracovního angažmá všichni vstříc?

Prof. MARTIN POTŮČEK

   Věci mezi nebem a zemí s lovcem záhad Arnoštem Vašíčkem

„Sám jsem si nikdy nedokázal odpovědět na otázku, proč jsem byl a vlastně stále ještě jsem tak posedlý touhou cestovat. (…) Později stačilo zaslechnout pouhé jméno: Hongkong, Santiago, Popocatépetl, Macchu Picchu, Timbuktu… Možná za to mohly haldy přečtených dobrodružných knížek. Vyprávěly o krajinách za obzory. O roztodivných národech a divokých kmenech s podivnými zvyky. Některé líčily tajemné rituály v prastarých svatyních, jiné pátrání po neznámých zvířatech, další popisovaly honbu za dobře ukrytými poklady. Nemohl jsem se srovnávat s jejich hrdiny, ale putovat v jejich stopách ano. Pokoušel jsem se najít vlastní stezku. Tu mi poměrně brzy vytyčilo pátrání po záhadách všeho druhu. Stále se po ní snažím, když už ne rázně vykračovat, tak alespoň klopýtat…“

Těmito slovy popsal v úvodu své knihy Lovec záhad svůj cestovatelský neklid můj dávný redakční kolega a kamarád, PhDr. Arnošt Vašíček. Vždycky byl báječným společníkem, výborným vypravěčem a skvělým novinářem. V osmdesátých letech se však rozhodl opustit redakci někdejšího Ostravského večerníku a v průběhu let se z něj stal známý spisovatel, publicista, scenárista a samozřejmě cestovatel. Měla jsem vlastně štěstí, když se mi podařilo zastihnout ho na chvíli „doma“ v Ostravě na právě probíhajícím Knižním veletrhu na Černé louce, kde nabízel četné knihy a videa svého vydavatelství Mystery Film. Mezi podepisováním knih svým obdivovatelům si našel chvilku času k rozhovoru pro Rezidenční péči…

Arnošte, kdy nastal ten okamžik, že ses rozhodl odejít z novin tak říkajíc „na volnou nohu“?

Po odchodu z Ostravského večerníku jsem pracoval do roku 1989 v závodním časopise Dolu Antonín Zápotocký v Orlové, ale hned po revoluci jsem se rozhodoval co dál. Odešel jsem ze šachty a dělal pro různé redakce v Ostravě, ale nijak mě to nenaplňovalo. Chtěl jsem cestovat, a tak jsem se rozhodl, že půjdu na volnou nohu. Naštěstí to vyšlo. V roce 1993 jsem začal natáčet pro Českou televizi cyklus Setkání s tajemnem. První díl se stal nejsledovanějším pořadem týdne na druhém programu. Po zásahu shůry (předseda Rady ČT) byl projekt zastaven a cyklus v roce 1994 odvysílala Nova. Sledovanost dosáhla dvou a půl miliónů.  Více než pět tisíc diváků poslalo další náměty. Knižní podoby cyklu se prodalo přes osmdesát tisíc výtisků.

A já brzy zjistil, že nedělám nic jiného, než se věnuji záhadám. Mezi tím samozřejmě byla různá období, ne vždycky člověku všechno vycházelo, protože jsem byl závislý na vydavatelích nebo na televizi, a proto jsem poměrně brzy začal i s vlastním nakladatelstvím. Založil jsem Mystery Film, nakladatelství jediného autora… Měl jsem štěstí, že mám kamaráda, který má tiskárnu, což byla velká výhoda… Nakonec jsem byl rád, že jsem se tak rozhodl a věnoval se volnému povolání.  

K záhadám tě přivedla literatura nebo cestování?

Řekl bych, že obojí. Vždycky mě ale zajímaly věci obestřené závojem tajemna. Z legrace tvrdím, že jsem si chtěl přečíst nějaké knížky o záhadách, ale těch v devadesátých letech moc  nebylo, tak jsem si je musel sám napsat. Při cestování jsem pak už záměrně vyhledával věci, které měly punc tajemna či jakési nevysvětlitelnosti.  Jsem přesvědčený, že čtenáře nemohou zajímat témata, která nudí i samotného autora. Musí mě to pohltit a věděl jsem, že pokud to zaujme mě, určitě to upoutá i čtenáře.

Pokud jde o cestování, musím říct, že mě to rvalo už od dětství. Stačilo vidět jenom nějaký vlak odjíždějící někam do noci a pro mě už to vonělo dobrodružstvím, něčím neznámým, co mě velmi přitahovalo. Hodně mě ovlivnily i knížky, které jsem četl. Bylo jich tak pět, šest týdně, samozřejmě nebyla to žádná povinná literatura, spíš dobrodružné knihy, které se odehrávaly v různých světových končinách. Četba byla jakýmsi spouštěčem. Už v dobách, kdy to ještě s cestováním tak moc nešlo, jsem měl docela kliku, protože na Západ jsem se dostal už ve svých jedenadvaceti letech. První skutečnou výpravou do neznáma byla cesta do Turecka, což je dnes jedna z velmi oblíbených turistických destinací, ale tenkrát v sedmdesátých letech všechno ještě vypadalo jinak. Tam, kde jsou dnes hotely a turistické pláže, nebylo nic. Také tam žili statkáři, kteří ještě měli harémy. Pro mě to byl skutečný Orient jako ze starých časů a velké dobrodružství.

Vzpomínám si ještě z Večerníku na jednu tvou výpravu do Afriky – expediční cestu po afrických muzeích s odborníky ze Slezského muzea v Opavě, kterou jste podnikli na sklonku osmdesátých let. Odtud sis také přivezl velmi zvláštní, až mrazivé zážitky…

Byla to expedice Africká muzea, jelo nás celkem pět – jako šéf expedice muzeolog Vladimír Tkáč, dokumentátor Vladimír Bartoš, mechanik a technik Otta Wolf, a já jako novinář a tajemník expedice. Jako tlumočnice nás doprovázela jazyková fenoménka Renáta Horáková. Mířili jsme expedičním autem přes Maroko, Alžírsko a přes celou Saharu do Nigeru, Burkiny Faso, Toga a Ghany. Ještě na severu Sahary, v Djelfě, jsme navštívili zdejší muzeum, kde nás velmi přátelsky přijali. Když se později Renáta vrátila do auta, přinesla s sebou jakýsi náhrdelník – amulet, který vypadal jako nějaké sušené plody o velikosti vlašského ořechu. V muzeu jej prý dostala jako dárek od zdejšího pomocníka. Když mi amulet podala, měl jsem z té věci velmi nepříjemný pocit. Řekl jsem jí, ať to vyhodí, ale ona si chtěla amulet nechat. Za několik týdnů, když jsme pobývali v Burkině Faso, nás na ulici přepadli pouliční lupiči a jednoho z členů naší expedice – technika Ottu Wolfa zabili. Pokračovali jsme do Ghany, kde jsme auto naložili na loď a sami se vraceli domů letadlem. Chtěl jsem s sebou vzít pro rodinu zavražděného kamaráda pár jeho osobních věcí. Ve skříňce auta, kde na horní poličce byly Renátiny věci, jsem v dolní Ottově přihrádce našel její amulet z Djelfy, který zřejmě během cesty propadl z Renátiny police mezi Ottovy věci. Tehdy mě žádná souvislost nenapadla, tak jsem amulet vzal a vrátil zpátky do její poličky. Po příletu domů Renata velmi těžce onemocněla a nikdo nevěděl, co jí vlastně je. Později jsme si s přáteli vzpomněli na amulet a volali její matce, aby amulet našla a spálila. Renáta se pak uzdravila, ale nikdy se nepřišlo na to, co jí bylo, čím onemocněla... Je to možná náhoda, ale dva lidé, kteří byli s tím náhrdelníkem nějak spojeni, se dostali do neštěstí…

Hodně ze svých doposud nepublikovaných cestovatelských zážitků jsi popsal ve své knize Lovec záhad. Zažil jsi někdy později něco podobně tajemného?

Těch zážitků byla spousta, ale jsem bytostně přesvědčen o tom, že je to jako v Bibli: ´Proste a bude vám dáno; hledejte a naleznete; tlučte a bude vám otevřeno...´ Takže když o něco usiluješ, nějak se k tomu dostaneš, i když často ani nevíš jak. Točil jsem s kameramanem Danem Krzywoněm druhou sérii Planety záhad. Měli jsme natáčet na Kanárských ostrovech na Tenerife v jednom městečku, které se jmenuje Candelaria. Místní uctívají sochu Panny Marie, jež se tam dostala za podivných okolností už v dobách, kdy tam ještě nebyli Španělé. Přineslo ji moře. Domorodci, národ Guančů, ji přenesli z břehu do posvátné jeskyně a začali uctívat jako Paní země. Později byla socha umístěna v místním kostele. Nedaleko jednoho dne vybuchla sopka a sopečná láva se zastavila pět metrů od kostela, kde měli tu zvláštní sochu. Kupodivu, není to jediné místo, kde se něco podobného stalo. Také na Bali je jedna vesnice, kde se událo něco podobného. Zdejší bohyně Báthúr zachránila vesnici dokonce dvakrát. Podruhé ji láva obešla po šedesáti letech. Kolem vesnice se zachovala třímetrová vrstva lávy a popela.

A ještě jeden příběh: v paláci Topkapi v Istanbulu se koncem dvacátých let minulého století našla záhadná mapa na gazelí kůži z roku 1513, která pocházela z majetku slavného tureckého admirála Piriho Reise. Na ní už byla zakreslena mimo jiné Severní i Jižní Amerika, dokonce i kanadská jezera a Antarktida, jak vypadá pod ledem, což se ví až od konce padesátých nebo šedesátých let minulého století. Zpočátku se zdálo, že je mapa špatně zakreslená, protože nevypadala jako naše mapy, ale pak se ukázalo, že jsou kontinenty zakresleny v jiné projekci, protože možnosti, jak zanést tvar světadílu na kouli nebo z koule na papír v reálném poměru, byly v době Piriho Reise neznámé. Přesto však byla na svou dobu neobyčejně přesná. Chtěl jsem o této záhadě natočit dokument a také něco nafotit, ale mapa byla v depozitáři, v paláci nevystavovali ani její kopii nebo fotografie. A tak jsem na ni zapomněl. O pár let později jsem se zúčastnil průkopnického zájezdu CK Filip autobusem z Ostravy do Sýrie. Jeli jsme v jednom zátahu celý den, celou noc a celý den a brzy ráno jsme dorazili do Istanbulu, kde jsme měli zajištěný nocleh a jeden den volna. Všichni šli po příjezdu samozřejmě spát, ale mně se nechtělo a nějak mě to táhlo ke Kapali Carsi – podzemnímu Velkému bazaru, kde jsou tisíce obchodů. Ale tam se mi nechtělo. Našel jsem uličku se spoustou antikvariátů a v jednom z těch obchůdků jsem uviděl stojan a na něm mapu Piriho Reise. Součástí antikvariátu byla totiž reprografická dílna, kde dělali dokonalé muzejní repliky pro palác Topkapi. A tady mi za dvacet dolarů vytiskli jednu kopii mapy Piriho Reise... Není sice na gazelí, ale jen na umělé kůži, ale i tak je od originálu k nerozeznání. Později si mapa zahrála v jednom dílu cyklu Planety záhad.  

Píšeš scénáře pro Českou televizi, ale hodně pořadů vzniklo i v tvé vlastní produkci…   

Jsou dokumenty, které dělám kompletně „na klíč“ v produkci Mystery Filmu, a pak píšu scénáře pro Českou televizi, jako bylo například České tajemno, kde jsem i vystupoval. Jsou ještě i hrané filmy, ke kterým jsem psal scénáře.

Máš ve své bibliografii i několik detektivek. Píšeš je rád?

Ano, píšu je rád, protože doba se velmi změnila. Kdysi lidé neměli tolik možností cestovat, jako dnes a občas se setkávám s tím, že někteří mí čtenáři cestují do různých koutů světa a také si ověřují, jestli tam najdou to, o čem se dočetli v mých knížkách. Proto se vždy snažím striktně držet faktů. V dokumentu si můžu sice dovolit o některých faktech spekulovat, ale v zásadě se musím držet pravdy. Do detektivek můžu vkládat i „falešné cihly“, nějakou autorskou licenci. Důležitý je samozřejmě příběh, můžu si dovolit i kousek historie, ale nemusím vycházet vždy jen z reality…   

Během svého života jsi toho tolik viděl a tolik procestoval, je ještě nějaké místo na světě, kde jsi dosud nebyl a kam bys ještě chtěl jet „lovit záhady“?

Brazílii stále vnímám jako velkou výzvu, místo, kam bych určitě ještě chtěl jet. A také Japonsko. Brazílie ale rozhodně. Myslím, že pokud nás ještě čekají nějaké velké objevy, zcela jistě to bude na území Jižní Ameriky. Teď existuje nová technologie, jmenuje se LIDAR, což je jakýsi radar, který se zavěsí pod letadlo letící nízko nad krajinou a snímá zem i několik desítek centimetrů pod jejím povrchem i přes barieru vegetace. Tento radar může odkrýt i základy dávných staveb, hrobů nebo artefaktů. Nedávno byly touto metodou objeveny v Guatemale pozůstatky nejstarších mayských měst…

Myslíš si, že i ve vyšším věku si může člověk plnit nějaké sny?

Mluvím-li sám za sebe, musím říci, že už také cítím určitá omezení. V současné době však vděčně využívám i sociální služby pro svou maminku, která má 95 let a velmi si vážím práce lidí, kteří o seniory nebo hendikepované lidi pečují. Maminka byla ještě do loňského roku plně soběstačná. Stále jí to dobře myslí, čte, luští křížovky, ale už přestala chodit. Byl jsem zvyklý se o ni starat, ale teď jsem velmi rád, že existuje pečovatelská služba a maminka zatím může žít doma, kam za ní docházejí pečovatelky a pomáhají, s čím je třeba, zejména v době, kdy jsem mimo republiku a nemohu maminku navštěvovat. Mám k těmto lidem hluboký respekt a úctu. Určitě by měli být lidé v sociálních službách placeni zlatem, protože to není jednoduchá práce. A vrátím-li se k původní otázce, myslím, že si člověk i ve vyšším věku může plnit přání. Pokud mu to zdraví dovolí, nemusejí to být zrovna cesty na druhý konec světa, ale třeba i drobnosti, které udělají radost.  

Čte maminka tvoje knížky?

Čte, ale nikdy jsem neměl odvahu se jí zeptat, co si o nich myslí… Ale třeba ještě někdy tu odvahu najdu.

Jak si představuješ svoje vlastní stáří?

Snažím se zatím si to vůbec nepřipouštět. Spíš jak zpívá Jarek Nohavica: …“ kdybych si moh’ vybrať, chtěl bych hned a honem, ať to se mnu šlahne, jak se starym Magdonem,“ Možná je chyba, když si člověk nechce připouštět, že jednou nastane okamžik, kdy už nebude moci.

Co je podle tebe ve starším věku důležité?

Neztrácet naději. Jak se říká: někdo vidí sklenici poloplnou a někdo poloprázdnou. I když je život nějak omezen, je třeba se snažit žít alespoň tak, jak to jde. Nevzdávat se. Je to určitě lepší než letargie. Člověk se musí se stářím smířit, i když smířeni můžeme být se spoustou věcí, ale pokud to jen trochu jde, pak musíme rozhodně využít všech možností, které máme. 

BOHDANA RYWIKOVÁ

Fotografie: autorka a archiv Arnošta Vašíčka